Pradědův kamarád Lubomír Tejček

Drahý Karle!

Doufám, že jste mne ještě nedali hledat radiem, když jsem tak hluboce zabořil ruce do kalhot a psát že ne a ne! Nuže, omlouvám se, byl jsem líný. Jsem a budu; a pak to má ještě jinou příčinu.

Chlapče, vždycky jsem toužil ke všemu osobně čichnout, vlastními pazoury omáknout a nevěřit nikomu na světě širém. Nuže, mohu s pýchou prohlásit, že jsem poznal hlad. Ještě to není tragické; vlastně ten zlatý hřeb se datuje až ode dneška. Sedíš, čumíš na práci, počítat se Ti nechce, vrhnul bys, ale břicho se jenom tak pro švandu a na prázdno cuká, pak se přece odhodláš spočítat tři plochy, za okamžik zjistíš, že hledáš kosinus místo tangent, sklapneš to, sedneš k oknu a počítáš, kolik lidí tak za den touhle ulicí přejde. Načež přijda k obědu, necítíš vůbec chuti k jídlu, ale když pak už před Tebou polévka stojí, vylokneš to na tři lžíce a žaludek Ti teprve začne skučet. – To je, promiň, pokus o autentické líčení. Krásný a zapíraný poznatek. Vskutku jsem tomu rád, že i to teď dovedu trošku představit. Málem se řehtám při vzpomínce, čemu jsme tak všemu říkali hlad. Tenhle doopravdový pocit jsem poznal dnes v životě po prví. A kvitoval jsem jej před započetím tohohle psaní zbrusu novou a ne právě vkusnou ­ čemuž se, doufám, při mé obratnosti nedivíš ­– dírkou do opasku. Naučil jsem se za tu dobu i několika břišním tancům a až pomine tahle válečná konjunktura počtářská, koupím k tomu dvě bílé myši a pocestuji po jarmarcích.

Což ukončíme. Byl tu dr Havelka, navštívil i mého pana šéfa – to víš, popovídali si o vědě, nic pro nás, duše laické a naprosto ne exaktní – a dou-

-fám (mimoděk konstatuji, že už tu dělám kaňky jako při počítání), že se po té návštěvě i u Vás ledacos pozměnilo. Aspoň tu projevil pan doktor nadmíru revolučního ducha; napiš, do jaké míry to idylické přerovské podnebí zredukovalo! Doktor Keprt a inženýr Vik tu pobyli ještě déle a našli tu jednoho polokrajana, s nímž teď budu sdílet své pochybné rozumy a názory. Jmenuje se Dr. Rüger ­ tedy jméno ne právě české – a kdybys znal inž. Vika a potkal jej časem na chodbě, můžeš mu vyřídit jeho pozdrav a přibalit můj s omluvou, že jsem to sice měl a chtěl už napsat sám, ale že čekám, až tu bude nějaká ta novinka ­ bouřka atp. – aby to stálo za to. Tedy k tomu panu profesoru: je to totiž profesor geologie na místní universitě a poněvadž právě čundrá po půdě bavorské, aby odtamtud vyndal nějaký nový inventární exemplář do sbírek, nemohu se o něm řádně rozepsat: neboť o mrtvých a nepřítomných jen dobře! Mluví česky docela legračně, poněvadž je tu od svého desátého roku a je na svůj věk až příliš rozklepaný a vyjukaný. Jinak osobně milý a velmi přívětivý. Ostatní Ti napíši, až jej důkladněji proklepu.

Mimoto je tu ještě jeden krajan: holič. Dali jsme si jednou sraz u piva poněvadž tam nebyl, nepátrám po něm dál. Čímž by byla vyčerpána česká menšina v Jeně. Časem provokuji s bratřími Hrvaty; oni jsou ostatně tací hulváti, že stačí dva naplnit čtyři okolní ulice. Nuže a já na ně občas – většinou slovenštinou, poněvadž jsem podle dosavadních pokusů usoudil, že tomu tak o třetinu líp rozumějí – taky z notné dálky, že by až o těch chvílích nebožtík Kollár přehodil: dříve rakev, nyní národu mého plínka. (Nevím, dá-li se to časoměřičsky odškandovat.)

Pokud se týká ostatních pobratínů, uklidní je – totiž ty, s nimiž jsem už korespondenci zahájil ­ že jim taky zase nepíši, nejdřív Jarošovi, ač mne,

nezdvořák, odpověděl poslední, poněvadž mám pro něho už čtrnáct dní u slečny na poště zamluvenou jakousi památnou známku a je vážná obava, že už to třebas tento čtvrtrok přijde. Ti ostatní, kterým jsem vůbec nenapsal, ať se laskavě nedurdí – ale ztratil jsem v cestovní horečce svůj provisorní adresář. Nanejvýš, že byste zase někdo laskavě uspořádali hon za adresami a někdo mi to poslal; ale myslím, že bych psal pak každý měsíc jednomu.

Pokud se týká pletek milostných, musím se s hanbou přiznat, že jsem až na malé výjimky nevyvinul vůbec žádné toužení, takže nezbývá než zklamat uši zvědavé. A těch několik výjimek – byly dvě a skončily prostě tím, že je jaro, jako nikdy dosud a že proto už nejezdím tramvají, kde to začalo a zatím ustrnulo. Ostatně nalézám tolik jiných důvodů k interesům a zábavě, že mně po tomhle jazyk zrovna neskáče.

Ptáš se soucitně, co s verši. Tedy: na tuto věc se tu určitě nezmotám. Robím sice sem tam pokus, ale buď při tom usnu, nebo se pustím do něčeho jiného. Talent vyprchal. Vem jej čert – ostatně jsem se rozhodnul, že budu něco studovat. Pokud to ovšem rozvrh časový a hlavně duševní a tělesný stav dovolí. Budeš sice čtvrthodiny jektat dásněmi, ale chci se o to pokusit. Přirozeně ještě nevím, co. Víš o tom, že mne tu to počítání docela baví? Musím podotknout: není tu zvykem nabádat k studiu, a tak moji páni kolegové znají věci převážně jako hříčky cifer. Určitě se tomu podivíš; ale teprve má dětská žvatlavost a zvědavost tu nejdřív přiměla pana šéfa k smíchu a teď mi, chudák, už bez ptaní každou hloupůstku ze všech stran načmárá a popíše. Mimo to jsem nalezl zbrusu nový, zatím nedoceněný, způsob ohýbaní čoček. Vysvětlil mně totiž pracně, že mám poslední poloměr změnit na žádané ohnisko; vše tedy dětinské. Mezitím přišlo poledne, já se šel očváchnout do lázní a odpoledne jsem už nevěděl vůbec nic. I seděl jsem, smolil na papírky vzorce – a potil se náramně, načež přihopsal po špičkách

pan šéf a podivil se, že jsem ještě ani cifru nenapsal. I vysvětlil jsem mu sudý vynález: mínil jsem totiž zachovat lámavost, nebo jak se ta volovina jmenuje, té čočky a přitom při změněné tloušťce – nuže, je po fajrontě a nemůžeme se bavit o věcech úředních; on na to, že to tak prostě nemínil. A pokýval lektor, vzorečky sebral a druhého dne přišel, že by to sice jaksi šlo, ale že to je tu zbytečné. Ke konečnému vzorečku to totiž taky nedotáhnul, ač jistě věc celkem jednoduchá. Nu – a tak se rozmýšlím, neměl bych studovat tu optiku. Anebo vůbec matematiku. Zdám se na to být sice notný trouba, ale třebas ten talent někde klímá. Prozatím studuji obstarší, rozvláčnou a příliš populární příručku v domorodém jazyce. Mimo to, přirozeně, mne táhne estetika a podobné hlouposti. Člověče, takhle bys měl jednou zajít na místní starý hřbitov! najdeš náhrobky s legračními a celkem už nečitelnými nápisy ze šestnáctého století. A jaké k tomu sošky. Takhle kulturní dějepis – prosím Tě, až budeš mít těch capartů povíc, nepřej jim za prví, aby to vůbec bylo trošku nadání, poděvadž to člověka přivádí do trapných rozpaků – a když už tomu jednou určíš verpánek, nepouštěj to se dívat na hasiče nebo jezdit vozem! Ať to doživotně nevidí, než ten svůj verpánek a nelituje pak, že mohl to anebo ono!

Čímž toho asi nechám – myslím, že u Vás byla mezitím moje máti s tím hadříkem; polib milostivou slečnu na záda a napiš, jak a zda vůbec jí to sluší! Taky paní choť pozdrav, jakož i familii Vodičkovu – a odpověz o něco dřív, než jsem odpověděl já. A nezlob se, že už škrábu; bolí mne už skoro ruka.

Tvůj Luba T.
Opt. Rechner,
Jena (Thür.)
Saarstrasse 11, b. A. Löhner