Pradědův kamarád Lubomír Tejček

Pradědův kamarád Lubomír Tejček

V krabici plné všemožných rodinných dokumentů z otcovy strany – čítající listiny až z roku 1853, rakousko-uherský rybářský lístek, kresby ze školy, dopisy Československé televizi, pohlednice, známky a tak dále – jsem nalezl několik veršů a dopisů z roku 1941, které dával pradědovi Karlu Zlámalovi mladšímu z Dluhonic (1917–1994) jistý Lubomír Tejček.

Již z oněch textů je jasné, že Lubomír Tejček, který se v několika případech i podepsal, pracoval v nějaké optické firmě, kde počítal a kreslil geometrii. K veršům používal papír, který je popsán různými čísly, snad výpočty. Zde se již nabízí skutečnost, že Tejček byl pradědovým přítelem, jelikož se Zlámal rovněž věnoval optice a pracoval od roku 1938 jako technický úředník a výzkumník v Ústavu pro výzkum optiky a jemné mechaniky v Optikotechně v Přerově (dnes Meopta). V předešlém článku jsem zmiňoval, že praděda díky tomu velmi aktivně fotil a leccos i natočil (bohužel filmy jsou asi ztraceny), já si dokonce jako dítě hrál s jeho monokulárním mikroskopem.

Nicméně, není mi známo že by praděda psal básně, podle babičky měl však cit pro jazyk. Z jednoho textu od Tejčka je zřejmé, že mu snad i opravoval chyby. Možná si jen podtrhoval pro sebe. Všechny texty jsou z roku 1941, což je zvláštní a babička vůbec nemá představu o tom, kdo onen Tejček byl. Z toho je zřejmé, že s pradědou nebyly dlouho v kontaktu. Když jsem trochu zapátral v digitální knihovně, objevil jsem nemilou informaci. V Lidovém večerníku z 28. září 1945 je otisknuta fotografie Lubomíra s žádostí jeho otce Aloise Tejčka z Olomouce, který pátrá po svém ztraceném synovi, jenž měl být součástí jednoho z pochodů z koncentračního tábora ve Flossenbürgu.1 Sloupek uvádí Lubomírovo číslo vězně 89.115 a informaci, že byl 25letý učitel a optický výpočtář firmy Zeiss v Německém Jenu. Hned jsme si vzpomněl, že archiv v Arolsenu nedávno zveřejnil prameny k nacistické perzekuci a tak jsem našel k Tejčkovi tři dokumenty. Jedním je obálka, která uvádí stručné informace k vězni a k němu přiložená karta s osobními věcmi vězně, která zaznamenává věci, jenž musel vězeň při příchodu odevzdat.2 Podle karty se Lubomír narodil 27. 8. 1920 v Bratislavě, byl učitelem (lehrer) a jeho otcem byl Alois Tejček z Theodor Knaute-Strasse 3 v Olomouci (dnes Čechova 3). Vespod karty je Tejčkův podpis, který přesně odpovídá jeho písmu. Podle karty byl Lubomír převezen 28. března 1945 z Zwickau pouze s jedním prstenem, byl tedy nejspíše již zcela nahý. Z druhé strany je v sekci entnommen am (odebráno, přijato) špatně čitelný přípis 6/4/45 an die gert verwaltung abgediefelt následovaný nějakými čísly. Bohužel, Tejček se zmíněného pochodu snad ani nezúčastnil, jelikož je na kartě razítko aufgelöst (zlikvidován) a více dokumentů k němu se nedochovalo, což nasvědčuje tomu, že byl brzy po převezení do tábora zabit. Třetím dokumentem je pojištěnecká karta (Versicherungskarte) vydaná 31. prosince 1942 a opatřená razítkem firmy Carl Zeiss.3 V ní jsou čtyři období zaměstnání Lubomíra Tejčka mezi daty 1. 7. 1942 a 16. 3. 1945. Poslední termín je teda pár dní před jeho přesunem do tábora v Zwickau.

Karel Zlámal mladší z Dluhonic

Z dalších tisků v digitální knihovně je zřejmé, že byl Lubomír Tejček po válce hledán. V sekci Repatrianti z Flossenbürgu ve Službě repatriantům z 14.06.1945 měl být naposled spatřen v Glauchau a je hledán Jaroslavem Ulrichem z Prahy.4

Z publikací jsem rovněž vyčetl, že Lubomír Tejček studoval na c.k. vyšším gymnasiu slovanském v Olomouci a absolvovat měl roku 1940 jako externista ve státním gymnasiu ve Valašském Meziříčí.5 Podle školních knih byl otec Alois Tejček úředníkem Slovanské pojišťovny.6

Otázkou zůstává kde se Tejček s pradědou Zlámalem seznámil, nabízí se nějaká společná škola nebo pracovní záležitost. Oba se rovněž pohybovali na stejných místech, Olomouc je od Přerova co by kamenem dohodil a Tejček navíc pocházel z Bratislavy, kde praděda od roku 1928 studoval a v létě 1935 maturoval na Československé štátnej reálce v Bratislavě.7 Z textu reklamace a z nedatovaného dopisu se však dovídáme prostý fakt, že spolu nejspíše pracovali v Optikotechně a Zlámal si verše od něj bral a psal k nim datumy. Podle dopisu navíc vyplývá, že byli v kontaktu i jejich rodiny. K dataci dopisu snad pomůže to, že v textu zmiňuje choť a naznačuje existenci Karlova potomka, navíc Tejček odpovídá na dotaz k jeho veršům a přiznává, že již nemá na psaní veršů talent. Karel Zlámal se oženil roku 1940 a jeho dcera Alena se narodila další rok. Poslední verše jsou z ledna, takže dopis byl odeslán nejspíše ke konci roku 1942. Toho roku Tejček změnil práci a odešel z Optikotechny do Zeissu, odpovídal by tomu onen text reklamace z ledna 1942 a zápis v pojišťovací kartě z července 1942.

Co se týče Tejčkova psaní, v novinách se dá dočíst, že byl členem olomouckého uměleckého spolku mladých hanáckých autorů nazvaný Slunko. K tomuto spolku jsem příliš nenašel, pouze to, že 6. září 1936 se konala první pracovní schůze spolku s cílem pracovat na almanachu a 29. března 1937 uspořádal spolek druhou schůzi, kde se rozhodl pracovat pro rozhlas, moravskoslezský film a celkově oživit uměleckou činnost na Hané.8 Dne 30. prosince 1937 spolek uspořádal v hotelu Palace První večer hanáckých autorů v Olomouci.9 Dne 2. února 1941 měl Tejček v nějakém tisku tohoto spolku vydat poprvé svoji báseň Láska, exemplář tisku jsem však nenašel.10

Komentář k textům

Verše a texty jsem se pokusil přepsat tak jak jsou. Nečitelná a nejasná slova jsem podtrhl. Pokud můžete poradit se čtením, prosím napište návrhy do komentářů.

Verše očividně reflektují pracovní život Tejčka v optických výpočtech a kritiku firemního vedení. Některé z veršů komentují válečnou politickou situaci a je v nich cítit kritika Nacistického režimu. Názorově se tedy s pradědou, který byl vlastencem a milovníkem T. G. Masaryka, jistě shodli. V Nápisu na mohylu K. Lažnovskému naráží Tejček na novináře a kolaboranta s nacisty Karla Lažnovského, jenž napsal pochybnou dizertaci Pohyb a jeho zákony ve spánku.11 Tejček dokonce k tomuto textu připojil vtipnou kresbu mohyly s hákovým křížem a jakousi korunou. V básni Blaničtí rytíři zase odkazuje na další kolaboranty Karla Wernera, Vladimíra KrychtálkaAntonína Jaromila Kožíška. V obou básních zmiňuje svatého Václava, který byl nacisty ideologicky zneužit k tomu, aby Češi uznali výhody nadvlády německé říše.12

Co se týče dopisu Karlovi Zlámalovi, tak v něm zmiňuje Ludwiga Rügera, paleontologa a geologa narozeného v Plzni, který působil jako docent na univerzitě v Jeně do roku 1944. Další osoby, které Tejček zmiňuje, jsou Bedřich Havelka a Engelbert Keprt. Havelka byl přední československý teoretik v oboru optiky a profesor katedry teoretické fyziky dnešní Univerzity Palackého v Olomouci. Keprt byl rovněž optik, fyzik a vysokoškolský pedagog v Brně a později v Olomouci, kde vedl Katedru optiky a jemné mechaniky. Oba rovněž pracovali nějakou dobu v Optikotechně (Meoptě).13

8. 5. 1941: Historie klíčová

Je u nás – jako všude vlastně –
i smradu sál a toalety,
kde posedět lze zjitra slastně
a zlikvidovat břišní vzlety.

Tak bylo tomu: vedle dveří
se na hřebíku houpal klíč,
jej s úctou vždycky sňali, kteří
tu dostali ten pustý chtíč.

Tak léta prošla idylicky,
i větrů sten a mraky bouří,
však klíč tu na hřebíku vždycky
a dvacet zraků naň se mhouří.

Až naráz za zimního času
se přihodila katastrofa,
jež zburcovala naši chasu.
Než o tom poví další strofa:

Sed’ Engel k stroji, přišel Emil –
a na hřebík hned zuby cení,
dlaň vztáhne – jen se, chlapče, nemyl:
dnes na hřebíku klíče není!

Pak další přišel: vyndej z kapsy
tu relikvii, darebáku!
Však marně o nůž ruku škráb si:
ni v gatích klíče, ani v saku.

Též druhý tak, i třetí, všichni
a každý vztekem zazuří –
jen slůvkem o tom do nich píchni
a zas se zraky zachmuří!

I zůstala ve zdi díra,
srát chodí se teď s podfukem
a na zámek se tupě zírá:
jak bývalo, když klíč byl sem…

Jdeš na hajzl – snad obsazeno –
pěst s nadějí v drát prostrčíš
a steré sprosté skane jméno
hned odtamtud Ti v sluchu číž!

Nu doby zlé to. Všechno v světě
však času hlodá ostrý zub:
když kalamita přepadne Tě,
má líc to svůj a má i rub.

Tak uvykli jsme, trpělivi,
vždy pro sraní si odřít pěst –
až jednou kdosi, úsměv tklivý,
zas novou o tom přines zvěst:

Že pro úplnost taky zámek
už zmiz’ – a celá fabrika
už ví, že můžem rozbít krámek
jen před očima publika.

Ty zkušenosti ale v krátku
nám vybrousily filipa,
teď vidíš: dveře na špagátku –
a sere, ani nepípá.

A nyní pějem dithyramby:
ty časy hořké už jsou pryč –
dnes Bohu k díku vijení jamby:
zas na hřebíku máme klíč!

Zas sedíš, huba otevřená,
zas na pozdrav klíč mává Ti,
zas žaludek když pozastená,
jen klíček stačí sundati.

Buď pozdravena, nová éro,
jež’s blaho v srdce zasila,
jež’s lucernu nám vrhla v šero
a klíček k hajzlu vrátila!

9. 5. 1941: Devátý máj A. D. MCMXLI

Ve výpočtech ševel, ryk –
přiběhnul k nám oběžník:
naši páni direktoři
že se hluboce nám koří
a že máme na vůli:
buďto převzít škatuli,
kterou oni posílají,
ať se do ní cifry dají –
nebo že by na ten šup
někdo shora na nás dup
a tak perspektiva pestrá:
ze šuplat se tahaj lejstra,
košíky se přinesou
a pak s jistou noblesou
vezmeš třeba Largor, kómu,
vysmrkáš se ryčně k tomu,
zanotuješ Fáne hóch,
utrhneš z ní devět ploch.
Poněvadž pak zákon káže
vytříhat se sabotáže,
po numerech roztrháš,
přeházeně v svinstvo dáš.
Nu, a poněvadž čas letí,
brzo může být půl třetí,
a že nejsou přesčasy,
něco každý nechá si.
a ten zbytek na čas války
uloží se do obálky,
zamkne se – a máme rast,
zachránivše milou vlast.

23. 9. 1941: Blaničtí rytíři

Když poklesli jsme zvečera
a chmurně zřeli do zítřka,
Bůh seslal lidu Wernera
a Krychtálka i Kožíška.
Už jenom svatý Václav schází,
by národní rok zcela ztich,
suď z toho: krise teprv vzchází.
Pak jistě vpadne v Melantrich!

Věnováno Anně (rub papíru)

Lubomír Tejček - Blaničtí rytíři

Lubomír Tejček - Blaničtí rytíři recto

20. 10. 1941: (Jeseň)

Když jeseň mlhu rozprostře a v okno kapky buší,
i pero jaksi vypoví a óda usne v duši.
Ráz– dva – tím rytmem zkolébán, zříš laury nad hlavou,
jsi princem, pěvcem, hrdinou – svět bouří oslavou –
pak procitneš. Déšť bubnuje – a ze všech království
jen jedno srdce, stačí-li, Ti žezlo nabízí.

20. 10. 1941: Mé milované ředitelství!

Je jeseň, doba nudou sytá –
i s vděkem zřím, že zařaděním ji prozíravost Vaše vítá.
Neb’ ještě známo, tenhle akt že vždy vlnky v boudě rozčeří,
a snad už proto P. T. svrchu nám míň o něco naměří.
Tož, velectěné představenstvo a drazí páni direktoři,
jak obyčejně, jako všechny, mne vážený Váš přípis moří
a nutká, stručnou reklamací se projevit Vám děkovně –
vždyť sami víte, v takých chvílích že šeptne se i o hovně!
Že dřepím, fakt je, nepopřete, tu krásných týdnů slušné řádky,
že líp než Vy, to věřte, znám už teď nulák prohnat tam i zpátky –
to vše Vám dí i bez vyhlášky: že lidí takých, Bože kouší –
a rosť by závod. Ale, páni, co žádáte, když v kapse spoušť?
I nový zákon teďka říká: Dát lidem možnost ženit se,
ať dítky světu vychovají a prasata i slepice!
Tu uvíz tedy, moji páni, tak velký účel v liteře –
však zkuste s nabídnutím k sňatku jen klepnout s A3 na dveře!
Tož sami zříte: klopýtnuto. Však navrátit lze duši mír,
když solidněj mne zařadíte.
Vždy s úctou
Tejček Lubomír.

23. 10. 1941: N. S.

Už dávno nebyl prví máj, už s listím vítr začal hrát,
sad oněměl, déšť v dumku pad – byl podzim už a listopad.
Dny běží, život, listonoš – déšť víč, dlažba leskne se –
i občas / pozdrav přinese, kde spleť se kdosi adrese.
To tedy nebyl prví máj, jen pozdní paprsek
se potichoučku v okno smelí a začal jednu z pohádek.
Pak přelít Hadem meteor, … princ pro princeznu – pohás den –
svět v dlani, přines prvý sen – i procit’s nějak okraden.
Jen vítr hučí, šumí déšť a v kamnech tady meluzin
svit vytratil se, dopad stín – zas podzim vtáhl do putr

24. 10. 1941: Nápis na mohylu K. Lažnovskému

Náš nesmrtelný mučedníku
Ti vděčný národ kytku díků
sem strká za tak smělý nápad –
a slibujem’, že budem chrápat
jak veliký Tvůj odkaz velí,
že dávno už jsme usnout měli –
a že už nikdy jako ty
se nevzbudíme z dřímoty.

29. 11. 1941: Apostrofa

Jsou hvězdy, říká poeta,
ve vesmírném tom mumraji,
jež pyšně září do světa
a jiné kol nich běhají.

My měli malou senzaci:
to byla, víte, sobota –
co bylo ještě na práci,
se na pondělní program dá.

Tak běží čas, stroj zahučí,
jen aby pan šéf neřekl,
že v šumné dumek náruči
tak božsky ten den utekl.

Jak obvykle, je ve hnoji
tam člověčím i větší duch,
jenž k cíli jít se nebojí
kdy dokola již utich ruch.

Náš José: tělem Goliáš,
krok velkorysý, houpavý
a v očích sílu načerpáš
a víru v štěstí ve zdraví.

Jen čackého mít partnera
a zvolí slávu Optice –
však řekl, je Slavík posera –
tož čemu, páni divit se:

Tu kravál vznik, duch přibržděn
tou atmosférou bouří se –
leč svět je hloupý: zaslech sten
a žerty z vzletu tropit chce.

A jako slavné komety
své táhnou vzadu ocasy,
tak na landaur rozjetý
svůj pinkl Hanák přivěsí.

Tak padá Slavík odfouknut –
den nový dosud nenastal,
plebs docela však hrůzou zrud’
a východ červánkem se vzňal.

Náš hrdino! Tvou velikost
ty naše diletantské vážky
dost nezměří; však stvoříš most
si k vavřínu i přes překážky!

A jednou stůj, vraz pohled zpět –
nechť pošeptá Ti svědomí,
že’s býval jako tento svět,
tak mrzácký a pitomý!

Lubomír Tejček - Apostrofa

Lubomír Tejček - Apostrofa

14. 1. 1942: Reklamace

Věc reklamace v platové úpravě od 1. 5. 1942
Ředitelství záv. Optikotechna v Přerově.

Mé ctěné, drahé ředitelství!
Člověk nikdy neví
co za švandu či volovinu příští den mu zjeví.
My na Sylvestra ku přípitku i Vám zvedli sklenku
i na Vás s přáním zalítli; ať kloudněj zas je venku!
Jak přijdem’, sednem’ k mašinám, zas Bečva mlhu kouří,
jen ospalost je z nadšení a špetka sněhu z bouří.
My vystihli tu náladu – a v snaze  nás vzpružit
jste nemeškali aprilovým žertíkem se tužit.
To rozumějte, novoroční upravení platu
ten den tak zažít mezi nás, jste cpali v boltce vatu!
Než našinec hned rozpozná tu o legraci běží –
že do aprilu roku chvilnu pánům nezáleží!
A rukou máv a počítal – a korekturu čekal –
ze k odškodnění přes kapsu se praštíte, se lekal –
i minul týden, čtrnáct dní – už leden k sklonku chvátá
my čekáme – a nemůžem se dočkat toho data.
No, víte, člověk, plánů dost – a mince třeba klopit,
ať na matraci chcete spát, neb elektřinou topit.

Tož připomínám – promiňte – tak opatrnost velí
a strach, že švandu opravit snad byste zapoměli.
Váš ponížený – ke všemu my zasklí strkat dík,
i na štulec – tož vděčný též a němý služebník.
Lubomír Tejček
Přerov dne 14. ledna 1942

23. 1. 1942: (Protektorát)

Padá snížek, padá
nad Protektorátem,
žvaní nová vláda
o Václavu svatém.
Tlukou v srdce Vaši:
Přidrž Němcům páky –
jinak budem v kaši;
vždyťs byl v kaši taky!

Tuhne zimě štětec,
rtuť se ke dnu chýlí.
Snězte – vece světec,
co jste nadrobili!

Ca 1942: Dopis Karlu Zlámalovi

Drahý Karle!

Doufám, že jste mne ještě nedali hledat radiem, když jsem tak hluboce zabořil ruce do kalhot a psát že ne a ne! Nuže, omlouvám se, byl jsem líný. Jsem a budu; a pak to má ještě jinou příčinu.

Chlapče, vždycky jsem toužil ke všemu osobně čichnout, vlastními pazoury omáknout a nevěřit nikomu na světě širém. Nuže, mohu s pýchou prohlásit, že jsem poznal hlad. Ještě to není tragické; vlastně ten zlatý hřeb se datuje až ode dneška. Sedíš, čumíš na práci, počítat se Ti nechce, vrhnul bys, ale břicho se jenom tak pro švandu a na prázdno cuká, pak se přece odhodláš spočítat tři plochy, za okamžik zjistíš, že hledáš kosinus místo tangent, sklapneš to, sedneš k oknu a počítáš, kolik lidí tak za den touhle ulicí přejde. Načež přijda k obědu, necítíš vůbec chuti k jídlu, ale když pak už před Tebou polévka stojí, vylokneš to na tři lžíce a žaludek Ti teprve začne skučet. – To je, promiň, pokus o autentické líčení. Krásný a zapíraný poznatek. Vskutku jsem tomu rád, že i to teď dovedu trošku představit. Málem se řehtám při vzpomínce, čemu jsme tak všemu říkali hlad. Tenhle doopravdový pocit jsem poznal dnes v životě po prví. A kvitoval jsem jej před započetím tohohle psaní zbrusu novou a ne právě vkusnou ­ čemuž se, doufám, při mé obratnosti nedivíš ­– dírkou do opasku. Naučil jsem se za tu dobu i několika břišním tancům a až pomine tahle válečná konjunktura počtářská, koupím k tomu dvě lílí myši a pocestuji po jarmarcích.

Což ukončíme. Byl tu dr Havelka, navštívil i mého pana šéfa – to víš, popovídali si o vědě, nic pro nás, duše laické a naprosto ne exaktní – a dou-

-fám (mimoděk konstatuji, že už tu dělám kaňky jako při počítání), že se po té návštěvě i u Vás ledacos pozměnilo. Aspoň tu projevil pan doktor nadmíru revolučního ducha; napiš, do jaké míry to idylické přerovské podnebí zredukovalo! Doktor Keprt a inženýr Vik tu pobyli ještě déle a našli tu jednoho polokrajana, s nímž teď budu sdílet své pochybné rozumy a názory. Jmenuje se Dr. Rüger ­ tedy jméno ne právě české – a kdybys znal inž. Vika a potkal jej časem na chodbě, můžeš mu vyřídit jeho pozdrav a přibalit můj s omluvou, že jsem to sice měl a chtěl už napsat sám, ale že čekám, až tu bude nějaká ta novinka ­ bouřka atp. – aby to stálo za to. Tedy k tomu panu profesoru: je to totiž profesor geologie na místní universitě a poněvadž právě čundrá po půdě bavorské, aby odtamtud vyndal nějaký nový inventární exemplář do sbírek, nemohu se o něm řádně rozepsat: neboť o mrtvých a nepřítomných jen dobře! Mluví česky docela legračně, poněvadž je tu od svého desátého roku a je na svůj věk až příliš rozklepaný a vyjukaný. Jinak osobně milý a velmi přívětivý. Ostatní Ti napíši, až jej důkladněji proklepu.

Mimoto je tu ještě jeden krajan: holič. Dali jsme si jednou sraz u piva poněvadž tam nebyl, nepátrám po něm dál. Čímž by byla vyčerpána česká menšina v Jeně. Časem provokuji s bratřími Hrvaty; oni jsou ostatně tací hulváti, že stačí dva naplnit čtyři okolní ulice. Nuže a já na ně občas – většinou slovenštinou, poněvadž jsem podle dosavadních pokusů usoudil, že tomu tak o třetinu líp rozumějí – taky z notné dálky, že by až o těch chvílích nebožtík Kollár přehodil: dříve rakev, nyní národu mého plínka. (Nevím, dá-li se to časoměřičsky odškandovat.)

Pokud se týká ostatních pobratínů, uklidní je – totiž ty, s nimiž jsem už korespondenci zahájil ­ že jim taky zase nepíši, nejdřív Jarošovi, ač mne,

nezdvořák, odpověděl poslední, poněvadž mám pro něho už čtrnáct dní u slečny na poště zamluvenou jakousi památnou známku a je vážná obava, že už to třebas tento čtvrtrok přijde. Ti ostatní, kterým jsem vůbec nenapsal, ať se laskavě nedurdí – ale ztratil jsem v cestovní horečce svůj provisorní adresář. Nanejvýš, že byste zase někdo laskavě uspořádali hon za adresami a někdo mi to poslal; ale myslím, že bych psal pak každý měsíc jednomu.

Pokud se týká pletek milostných, musím se s hanbou přiznat, že jsem až na malé výjimky nevyvinul vůbec žádné toužení, takže nezbývá než zklamat uši zvědavé. A těch několik výjimek – byly dvě a skončily prostě tím, že je jaro, jako nikdy dosud a že proto už nejezdím tramvají, kde to začalo a zatím ustrnulo. Ostatně nalézám tolik jiných důvodů k interesům a zábavě, že mně po tomhle jazyk zrovna neskáče.

Ptáš se soucitně, co s verši. Tedy: na tuto věc se tu určitě nezmotám. Robím sice sem tam pokus, ale buď při tom usnu, nebo se pustím do něčeho jiného. Talent vyprchal. Vem jej čert – ostatně jsem se rozhodnul, že budu něco studovat. Pokud to ovšem rozvrh časový a hlavně duševní a tělesný stav dovolí. Budeš sice čtvrthodiny jektat dásněmi, ale chci se o to pokusit. Přirozeně ještě nevím, co. Víš o tom, že mne tu to počítání docela baví? Musím podotknout: není tu zvykem nabádat k studiu, a tak moji páni kolegové znají věci převážně jako hříčky cifer. Určitě se tomu podivíš; ale teprve má dětská žvatlavost a zvědavost tu nejdřív přiměla pana šéfa k smíchu a teď mi, chudák, už bez ptaní každou hloupůstku ze všech stran načmárá a popíše. Mimo to jsem nalezl zbrusu nový, zatím nedoceněný, způsob ohýbaní čoček. Vysvětlil mně totiž pracně, že mám poslední poloměr změnit na žádané ohnisko; vše tedy dětinské. Mezitím přišlo poledne, já se šel očváchnout do lázní a odpoledne jsem už nevěděl vůbec nic. I seděl jsem, smolil na papírky vzorce – a potil se náramně, načež přihopsal po špičkách

pan šéf a podivil se, že jsem ještě ani cifru nenapsal. I vysvětlil jsem mu sudý vynález: mínil jsem totiž zachovat lámavost, nebo jak se ta volovina jmenuje, té čočky a přitom při změněné tloušťce – nuže, je po fajrontě a nemůžeme se bavit o věcech úředních; on na to, že to tak prostě nemínil. A pokýval lektor, vzorečky sebral a druhého dne přišel, že by to sice jaksi šlo, ale že to je tu zbytečné. Ke konečnému vzorečku to totiž taky nedotáhnul, ač jistě věc celkem jednoduchá. Nu – a tak se rozmýšlím, neměl bych studovat tu optiku. Anebo vůbec matematiku. Zdám se na to být sice notný trouba, ale třebas ten talent někde klímá. Prozatím studuji obstarší, rozvláčnou a příliš populární příručku v domorodém jazyce. Mimo to, přirozeně, mne táhne estetika a podobné hlouposti. Člověče, takhle bys měl jednou zajít na místní starý hřbitov! najdeš náhrobky s legračními a celkem už nečitelnými nápisy ze šestnáctého století. A jaké k tomu sošky. Takhle kulturní dějepis – prosím Tě, až budeš mít těch capartů povíc, nepřej jim za prví, aby to vůbec bylo trošku nadání, poděvadž to člověka přivádí do trapných rozpaků – a když už tomu jednou určíš verpánek, nepouštěj to se dívat na hasiče nebo jezdit vozem! Ať to doživotně nevidí, než ten svůj verpánek a nelituje pak, že mohl to anebo ono!

Čímž toho asi nechám – myslím, že u Vás byla mezitím moje máti s tím hadříkem; polib milostivou slečnu na záda a napiš, jak a zda vůbec jí to sluší! Taky paní choť pozdrav, jakož i familii Vodičkovu – a odpověz o něco dřív, než jsem odpověděl já. A nezlob se, že už škrábu; bolí mne už skoro ruka.

Tvůj Luba T.
Opt. Rechner,
Jena (Thür.)
Saarstrasse 11, b. A. Löhner

Poznámky

  1. Lidový večerník: list národního výboru. Olomouc: Krajská odborová rada, 1945(87). s. 3.
  2. Arolsen Archives, fond Individual prisoner records, složka 11025029 - LUBOMIR TEJCEK (další folia jsou dále)
  3. Arolsen Archives, fond War Time Card File (Registration cards, employees’ record books, individual correspondence), položka 75279289 - LUBOMIR TEJCEK
  4. Služba repatriantům č. 8, 14.06.1945, s. 4.
  5. Program c.k. vyššího gymnasia slovanského v Olomouci. Olomouc: s.n., 1935, 1935(66). s. 28; Program státního gymnasia ve Valašském Meziříčí. Olomouc: Státní gymnasium, 1947, 1947(60). s. 14.
  6. Státní okresní archiv Olomouc, fond Slovanské gymnázium Olomouc I, inv. č. 526, Třídní katalog, 4b tř. (1934 - 1935), fol. 42; Ibidem, inv. č. 79, Hlavní katalog, třídy: 4a, 4b, 5a, 5b, 6., 7., 8., (1934 - 1935), fol. 54.
  7. LXXIX. Ročná zpráva ČS. štátnej reálky v Bratislave za školský rok 1928-29, s. 19; LXXXV. Ročná zpráva ČS. štátnej reálky v Bratislave za školský rok 1934-35, s. 10
  8. Moravský deník. Olomouc: Živnostenský závod tiskařský a vydavatelský, 1936(208). s. 3. ISSN 2571-2187; Moravský deník. 1937(77). s. 3
  9. Moravský deník. 1937(304). s. 6
  10. Moravský deník. 1941(34). s. 5
  11. ZÍDEK Petr. Novinář, jenž sloužil Hitlerovi in: Lidové Noviny, 29. dubna 2019
  12. STRAŠÍKOVÁ Lucie. Svatý Václav posloužil i Němcům, aby dostali Čechy na svou stranu in: ČT24. 28. 9. 2012
  13. MALÍŠEK Vladimír; MILER Miroslav. K šedesátinám prof. B. Havelky in: Pokroky matematiky, fyziky a astronomie, Vol. 12 (1967), No. 3, 166–167; MALÍŠEK Vladimír. Professor Bedřich Havelka is sixty - five in: Acta Universitatis Palackianae Olomucensis. Facultas Rerum Naturalium. Mathematica-Physica-Chemica, Vol. 12 (1972), No. 1, 305–311

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.